Nerovný boj

Biskajský záliv, 9 únor 1943 roku
Míjela čtvrtá hodina letu. První pilot a velitel Wellingtonu kpt. Emil Ladro přetřel unavené oči a protáhnul se. „Ještě hodina a vracíme se do Dale” – řekl druhému pilotu, kapitánu Janu Białemu. Ten odpověděl kývnutím hlavy. Najednou se začal intenzivně soustředit na nějaký bod na obzoru. Bod rostl velmi rychle a rozdělil se na čtyři menší body.
"Máme společnost” – řekl druhý pilot svému veliteli.

304. peruť „Slezské země” byla v pořadí třetí polskou bombardovací perutí založenou ve Velké Británii po perutích 300. „Ziemi Mazowieckiej” a 301. „Ziemi Pomorskiej”. Zakládající rozkaz byl vydán v Bramcote 23 srpna 1940 roku. Z počátku čítal 185 letců, z toho 31 důstojníků. Většina z nich měla zkušenosti získané během zářijového tažení a během bojů ve Francií. I přes to během několika prvních měsíců peruť měla postavení cvičné jednotky. Poláci se museli expresním tempem naučit anglicky, nazpaměť vyučit nesčetné instrukce a řády RAF, a především – v nejdrobnějších detailech se museli seznámit s novými letadly, kterými měli létat – bombardéry Vickers Wellington.

Dny trávili na intenzivní výuce. V prosinci 1940 roku peruť byla dislokována na letiště v Syerston. Bojový křest nastal pět měsíců později. V noci z 24 na 25 dubna 1941 roku piloti Sym a Czetowicz vedli dva stroje v rámci náletu na německé instalace v Rotterdamu. Během následujících dní všichni letci perutě měli příležitost účastnit se akce. Pomalu získávali cenné zkušenosti. Brzy zaznamenali i první ztráty. V květnu 1941 roku se na základnu nevrátily tři posádky. Ve druhé polovině roku peruť už pravidelně létala s bombami nad Německo. Bombardovala Kolín, Düsseldorf, Frankfurt a Porúří. Celkem v roce 1941 304. peruť provedla 214 bombardovacích akcí a ztratila 47 letců.
První měsíce roku 1942 roku byly výjimečně obtížné. Spojenci zvýšili intenzitu bombardování Německa a Wellingtony z 304. perutě se vzlétávaly skoro každý den. V dubnu 1942 roku z misí se nevrátilo šest posádek (36 lidí).
Padlé bylo obtížné nahradit – všichni mladí letci po krátkém zácviku byli přiřazování k operačním jednotkám a nový kandidáti chyběli. 304. peruť s obtížnostmi byla schopna sestavit šest nebo sedm posádek.
Velitelství RAF rozhodlo o přesunutí zdecimované jednotky k dispozici Velitelství Obrany Pobřeží.
Novým úkolem Poláků bylo hlídkování Atlantského oceánu a vyhledávání U-Bootů. Byly to lety neméně nebezpečné než bombardovací mise nad Německem a Francií, ale mnohem delší a velmi unavující.
Novou základnou perutě se stal malinký, větrem ošlehaný skotský ostrůvek Tiree v archipelagu Vnitřní Hebridy. Tam se školili v letech nad oceánem a učili se bojovat s U-Booty. Většina posádek nikdy dříve neviděla ponorku, takže se neobešlo bez omylů. Jeden z polských Wellingtonů shodil hlubinné pumy na ostrůvek Rockall – osamělou skálu trčící z moře 300 mil na západ od Skotska považujíc jí za německou ponorku.
I přes jisté potíže si letci brzy zvykli na nové úkoly a zahájili pravidelné hony na německé ponorky. Po nějaké době peruť čekalo další stěhování – tentokrát do Dale v jižním Walesu. Dostali nový prostor k hlídkování – Biskajský záliv. Počasí tam bylo mnohem lepší než ve Skotsku, no a šance na setkání s U-bootem mnohem větší. V srpnu 1942 roku Wellingtony pilotovány kapitány Zarudzkým a Nowickým zničily dvě německé ponorky. Piloti polské perutě se rychle stali strašákem německých námořníků.

Němci se rychle zorientovali v nastalé situaci a začali hlídkovat oblast Zálivu pomocí letounů Messerschmitt Me-110 a Junkers Ju-88.
9 února 1943 roku Wellington s označením NZ-W a s posádkou ve složení kapitán Emil Ladro, kapitán Jan Biały, poručík Stanisław Płachciński, desátník Kazimierz Chłopicki, desátník Władysław Piskorski a četař Antoni Ulicki vystartoval k rutinnímu hlídkovému letu nad Biskajským Zálivem. Po zhruba čtyřech hodinách letu na obzoru se objevily čtyři Junkersy Ju-88. Kapitán Ladro ihned vydal rozkaz shodit hlubinné pumy, převzal řízení bombardéru a zahájil prudký střemhlavý let, který vyrovnal těsně nad mořskou hladinou. Zadní střelec začal pálit na Junkersy a sestřelil jeden z nich. Zbývající tři nezůstaly dlužné – série z jejich kulometů děravěli Wellington jak síto. Kapitán Ladro prudce kličkoval bombardérem a snažil se jej otočit zádí k nepřáteli.
Záďová střelecká věž měla čtyři spřažené kulomety Browning ráže 7,7 mm.
Jeden z Junkersů nabral výšku, a když letěl nad Wellingtonem vyslal vražednou sérii. Druhý pilot a přední střelec byli těžce ranění. Střely zničily také zaměřovací přístroje záďové střelecké věže, ale sedící v ní střelec byl pouze lehce raněn a i nadále blokoval Němce palbou. Navigátor Stanisław Płachciński pozoroval prostor kolem letadla a předával informace upocenému veliteli, který mistrovsky ovládal letadlo a utíkal postříleným strojem před střelami Junkersů. Ty zase nechtěly upustit od ukořistění bombardéru. Střela z kanonu jednoho z nich vytrhla skoro metrovou díru v pravém křídle bombardéru. Zadní střelec nepřetržitě ostřeloval nepřátele.
Když Junkersy nabíraly výšku, kapitán Ladro využívaje krátké přestávky přidržoval ovládací páky koleny, aby mohla odpočinout ramena. Po nějaké době Němcům došla munice. Proto zkoušeli přinutit Wellington přistát na vodě tak, že přelétávali těsně nad ním nebo křížili mu cestu. Kličkujíc těsně nad hladinou moře, bombardér se celou dobu blížil k britskému pobřeží. Radiotelegrafista desátník Kazimierz Chłopicki nepřetržitě vysílal signál Mayday a prosil o pomoc z pevniny.
Signál přijala britská stíhací peruť sídlící v St. Eval v Cornwallu. Na pomoc polskému bombardéru vystartovala letka stíhaček Beaufighter.
Nerovný boj Wellingtonu se třemi Junkersy trval hodinu. Potom německá letadla ponechala svojí oběť na pokoji a odletěla směrem ke Francii. Byl to nejdelší osamělý souboj svedený spojeneckým bombardérem během druhé Světové války. Posádka vděčila svoje životy mistrovskému pilotování svého velitele, jeho chladnokrevnosti a ideální spolupráci s navigátorem a záďovým střelcem. Neméně důležitou roli sehrála legendární odolnost Wellingtonu vůči poškozením.

Postřílený bombardér doletěl do Velké Británie a přistál na letišti v Predannack. Když roloval po přistávací dráze velitel letky Beaufighterů předal na základnu hlášení o nalezení a sestřelení tří Junkersů.

Druhý pilot Wellingtonu, kapitán Jan Biały se po uzdravení přihlásil na školení výsadkářů (tzv. cichociemni), které úspěšně absolvoval a přijal pseudonym „Trup”. V noci z 27 na 28 dubna 1944 roku byl shozen s padákem do Polska. Bojoval ve Varšavském povstání. Vyznamenán Stříbrným křížem řádu Virtuti Militari a třikrát Křížem statečných. Zemřel v roce 1984 v Bytomi.